Pomalý neznamená hloupý.

Jak zrychlit pracovní tempo?

Jak ovlivňuje pracovní tempo proces učení? To by nám mohly povědět děti, které jsou přirozeně chytré, ale mají pomalé pracovní tempo. Znamená to, že než zpracují všechny informace a vyhodnotí postupy, které jsou potřeba
k práci, velmi je to unaví. Tyto procesy nefungují tak, jak mají. Ale neznamená to, že děti učivu nerozumí nebo dokonce neporozumí. Potřebují více času a někdy i jiné metody, abychom jim pomohli projít celým tím složitým procesem poznávání a osvojování, který nám přijde zcela automatický.

Pracovní tempo je závislé hned na několika faktorech.

Jak se žák zrovna vyspal, jaké má životní období, zda se jedná o jeho oblíbený předmět, činnost apod. Pak tu ale máme dílčí funkce, které mohou mít vliv na pracovní tempo dítěte, které nedokáže samo ovlivnit, protože žák nemá určitou oblast vyvinutou úměrně svému věku.

Pokud se deficit promění až ve specifickou poruchu učení (SPU), neznamená to snížený intelekt!

Oblasti dílčích funkcí:

zrakové vnímání,
sluchové vnímání,
prostorová orientace,
intermodalita
a serialita.

Zrakové vnímání

Zrakové vnímání je proces, při kterém jedinec vnímá, rozlišuje, analyzuje a interpretuje vizuální podněty z okolí. Zahrnuje schopnosti, jako je rozpoznávání tvarů, barev, velikostí, vzdáleností, prostorových vztahů nebo pohybů. Tyto dovednosti jsou klíčové pro orientaci v prostředí, učení, čtení, psaní a další každodenní aktivity.

Ve speciální pedagogice se zrakové vnímání zaměřuje na:

Trénink prostorové orientace (vnímání polohy objektů v prostoru).

Rozvoj zrakové diferenciace (rozlišování podobných vizuálních podnětů, např. písmen „b“ a „d“).

Trénink zrakové paměti (zapamatování si a vybavení vizuálních informací).

Podporu zrakové analýzy a syntézy (schopnost rozkládat vizuální podněty na části a opět je spojovat do celku).

Sluchové vnímání

Z hlediska speciální pedagogiky je sluchové vnímání proces, při kterém jedinec vnímá, rozlišuje, analyzuje a interpretuje zvukové podněty. Tato schopnost je klíčová pro rozvoj řeči, komunikace, porozumění a učení.

Hlavní složky sluchového vnímání zahrnují:

Sluchovou diskriminaci – schopnost rozlišovat mezi různými zvuky (např. mezi podobnými slovy, jako „kočka“ a „kačka“).
Sluchovou paměť – schopnost zapamatovat si a později si vybavit slyšené informace (např. zopakovat slova nebo věty).
Sluchovou analýzu a syntézu – schopnost rozkládat slova na jednotlivé zvuky (hlásky) a naopak je spojovat dohromady.
Sluchovou lokalizaci – schopnost určit, odkud zvuk přichází.

Intermodalita a prostorová orientace

Intermodalita znamená základní (bazální) funkce myšlení a učení, například propojení sluchem vnímané hlásky se zrakovým grafickým symbolem, písmenem. Tady může být narušen vývoj intelektu dítěte, jeho logického myšlení, schopnosti spojovat sluchové a zrakové podněty.

Jde o proces, kdy jedinec kombinuje podněty z více smyslů, aby lépe porozuměl okolnímu světu nebo vykonal určitou činnost.

Příklad: Dítě vidí obrázek kočky (zraková modalita) a zároveň slyší její mňoukání (sluchová modalita). Tyto informace propojí a vytvoří si komplexní představu o kočce.

Význam ve speciální pedagogice:

Rozvoj kognitivních funkcí: Propojení smyslových podnětů pomáhá dětem lépe porozumět světu a rozvíjet jejich schopnost učit se.
Kompenzace smyslových omezení: U jedinců se smyslovým postižením (např. porucha sluchu nebo zraku) se intermodalita využívá k rozvoji jiných smyslů, které mohou chybějící funkci částečně nahradit. Například hmat může kompenzovat zrakovou informaci u nevidomých.
Podpora vnímání a komunikace: Intermodalita pomáhá dětem s poruchami učení, řeči nebo autismem propojit různé podněty, což usnadňuje komunikaci a porozumění.

Příklady využití v praxi:

Multisenzorické učení: Používání pomůcek, které kombinují různé smyslové vjemy (např. texturované kartičky, které spojují vizuální a hmatové podněty).
Logopedická terapie: Propojení zvukových podnětů s vizuálními, např. sledování pohybu úst při výslovnosti.

Prostorové vnímání

Označuje schopnost jedince vnímat, chápat a orientovat se v prostoru. Tato schopnost zahrnuje vnímání vztahů mezi objekty, jejich polohy, vzdáleností, směru a velikosti. Je klíčová pro každodenní fungování, učení, čtení, psaní
a další činnosti.

V běžné pedagogické praxi je prostorové vnímání důležité pro rozvoj dětí, zejména v:

Grafomotorice: Správné uchopení psacího nástroje, psaní do řádku a rozlišování tvarů písmen.
Matematice: Pochopení geometrie, prostorových vztahů a proporcí.
Tělesné výchově: Orientace v pohybu, spolupráce v prostoru a koordinace těla.
Čtení: Rozlišování tvarů písmen a jejich umístění ve slovech.

Ve speciální pedagogice:

V rámci speciální pedagogiky je prostorové vnímání zkoumáno a rozvíjeno zejména u dětí a jedinců s obtížemi v této oblasti, například u poruch učení (dyslexie, dysgrafie), u dětí s mentálním postižením, autismem nebo poruchami zraku.

Klíčové oblasti práce s prostorovým vnímáním:

Rozlišování prostorových vztahů: Pomáhá dětem chápat vztahy mezi objekty (např. nahoře/dole, vlevo/vpravo, blízko/daleko).
Orientace v prostoru: Učení, jak se pohybovat v místnosti, v mapách, na papíře nebo v okolním prostředí.
Vnímání vlastního těla: Rozvoj povědomí o těle a jeho poloze v prostoru (důležité při motorických a sociálních aktivitách).
Grafomotorika a vizuomotorická koordinace: Trénování jemné motoriky a propojení mezi zrakem a pohybem (např. kreslení, obkreslování).

Příklady metod a technik:

Hry a cvičení: Např. skládání puzzle, práce s geometrickými tvary, překážkové dráhy.
Speciální pomůcky: Interaktivní tabule, modely, manipulační materiály.
Multisenzorický přístup: Kombinace zrakových, sluchových a pohybových podnětů k podpoře vnímání prostoru.

Cílem práce s prostorovým vnímáním v pedagogice a speciální pedagogice je podpořit dítě v rozvoji těchto schopností, aby mohlo lépe zvládat školní prostředí i běžné denní situace.

Serialita

Serialita označuje schopnost nebo proces uspořádání prvků do logického, časového nebo sekvenčního pořadí. Tato schopnost je klíčová pro řadu kognitivních funkcí, jako je učení, paměť, řešení problémů nebo organizace myšlenek.

Typy seriality:

Časová serialita: Schopnost vnímat nebo reprodukovat události ve správném časovém sledu (např. pamatovat si, co se stalo první, druhé, třetí).
Prostorová serialita: Schopnost uspořádat objekty nebo podněty ve správném prostorovém pořadí (např. při čtení zleva doprava).
Sluchová serialita: Schopnost rozpoznat nebo reprodukovat posloupnosti zvuků nebo slov (např. zopakovat řadu čísel nebo slabik).
Motorická serialita: Schopnost vykonávat pohyby ve správném sledu (např. zavázání bot, psaní písmen).

Význam seriality:

Serialita hraje důležitou roli v mnoha oblastech lidského života, včetně:

Učení: Např. schopnost si zapamatovat kroky postupu nebo pořadí písmen v abecedě.
Řeč a jazyk: Např. správné uspořádání slov ve větě nebo hlásek ve slově.
Řešení problémů: Plánování kroků k dosažení cíle.

Poruchy seriality se mohou projevit v obtížích při čtení, psaní, matematice nebo koordinaci pohybů, což bývá spojováno například s vývojovými poruchami, jako je dyslexie nebo dyspraxie.

Děti s tímto deficitem mohou mít současně problémy s prostorovou orientací nebo například se sebeobsluhou, protože nedokáží dostatečně vnímat své tělo a časový sled událostí.

Když se zamyslíme nad tím, v jaké z výše zmíněných oblastí má žák problém, najdeme cestu, jak zrychlit pracovní tempo a zkvalitnit schopnosti komunikace a proces učení.

Jak zlepšit deficity dílčích funkcí?

Pomocí pedagogické diagnostikou ve škole můžeme objevit, s čím má konkrétní žák problémy. Návštěvou poradenského zařízení nebo školního speciálního pedagoga můžeme určit jejich původ. Žáka zde diagnostikují a hledají řešení ideálně pro každého žáka na míru.

Existují programy, které podporují předškolní přípravu. Například Maxík nebo Metoda dobrého startu ad. Ale primárně pro rozvoj pracovního tempa, pozornosti a soustředění je program ROPRATEM, který je určen pro práci doma. Autorkami jsou Iva Kopecká a Dagmar Ženková (2017). Existuje i Malý ROPRATEM pro mladší žáky a předškoláky.

Pomalu vpřed!

Jak můžeme pomoci zlepšit pracovní tempo žáků a přitom je neotrávit???

Aby měly děti přirozenou vnitřní motivaci k učení, je třeba, aby se kvůli pomalému pracovnímu tempu necítily neúspěšné. Co pro to můžeme udělat doma a ve škole?

Malý tip – třeba pololetním sebehodnocením a prací s formativním hodnocením.

1. Vytvoření strukturovaného prostředí

Stanovte jasná pravidla a očekávání: Děti potřebují vědět, co se od nich očekává, a mít představu o časovém rámci na splnění úkolu.
Rozdělte práci na menší úseky: Velké úkoly rozčleňte na kratší, jasně definované části, aby děti měly pocit postupu.
Používejte vizuální časomíry: Např. přesýpací hodiny nebo digitální časovače mohou pomoci dětem lépe si uvědomit, kolik času na úkol zbývá.

2. Podpora motivace

Nabídněte odměny: Pozitivní motivace, jako pochvala, samolepky nebo možnost vybrat si aktivitu, může děti povzbudit ke zvýšení tempa.
Zapojte zájem dítěte: Snažte se úkoly přizpůsobit tomu, co dítě baví nebo co ho zajímá.

3. Trénink dovedností

Nácvik rychlosti a přesnosti: Pomozte dětem pomocí jednoduchých cvičení, jako jsou časově omezené aktivity (např. počítání příkladů, dokončování krátkých textů).
Pravidelné opakování: S postupnou praxí si děti osvojí lepší tempo práce.
Rozvoj pracovních návyků: Učte děti plánovat a organizovat si práci, např. připravit si vše potřebné předem. Dejte například na tabuli, co budou žáci příští hodinu potřebovat.

4. Zohlednění individuálních potřeb

Přizpůsobte úkoly: Pokud má dítě specifické obtíže (např. ADHD, poruchy učení), zohledněte je. Nabídněte kratší úkoly, častější přestávky nebo individuální pomoc.
Pomůcky: Například pracovní listy s většími písmeny, barevně zvýrazněné části, kostky pro tvrdé a měkké slabiky nebo tabulky pro přehlednost.

5. Podpora koncentrace

Eliminujte rušivé podněty: Zajistěte klidné prostředí, kde se děti mohou lépe soustředit.
Pravidelné přestávky: Krátký pohyb nebo odpočinek mezi úkoly pomůže dětem zůstat svěží a efektivní.

6. Spolupráce s rodiči

Domácí nácvik: Požádejte rodiče, aby doma podporovali zlepšení tempa, například formou krátkých aktivit, které dítě zvládne v určitém čase.
Sdílení úspěchů: Informujte rodiče o pokrocích dítěte a zapojte je do procesu zlepšování.

7. Reflexe a zpětná vazba

Poskytujte okamžitou zpětnou vazbu: Upozorněte děti na to, co dělají dobře, a nabídněte rady, jak mohou svou práci ještě zlepšit.
Reflektujte společně: Na konci aktivity se s dětmi podívejte, co zvládly
a co mohou příště udělat jinak.

Klíčem k úspěchu je kombinace trpělivosti, motivace a systematického přístupu, který bere v úvahu individuální potřeby dítěte.

Proč to bez diagnostiky nejde?

Každá schopnost dítěte se vyvíjí postupně, a proto je při diagnostice důležité zjistit nejen to, zda je nějaká funkce oslabená, ale také na jaké úrovni vývoje se momentálně dítě nachází. Tato informace nám pomáhá zvolit správné metody, které efektivně podpoří další rozvoj dané schopnosti.

Například pokud má dítě ještě nedostatečně rozvinuté zrakové vnímání, nemělo by hned začít pracovat na úlohách zaměřených na zrakovou paměť – to by nebylo účinné. Rozvoj jednotlivých schopností je potřeba řešit krok za krokem. Nejprve je nutné plně rozvinout a zautomatizovat jednodušší funkce, na kterých pak stavíme ty složitější.

První diagnostikou projdou děti již v mateřské škole. Paní učitelky by měly na základě pozorování dětí zjistit deficity dílčích funkcí u jednotlivých žáků
a zaměřit se na tuto oblast. Případně upozornit rodiče, čemu by se mohli
s dětmi věnovat. Pedagogickou diagnostiku stanovuje už RVP PV.

Shrnutí…

Co to všechno dohromady znamená? Velmi zjednodušeně. Když budeme procvičovat dílčí funkce, tedy pracovat se zrakovými, sluchovými a ostatními vjemy, postupně rozvíjíme i pracovní tempo.

Tak směle do toho…

One autik